I - A uzřel démon anděla

 BUDOUCNOST

    Vzduch se zachvěl a já jsem věděla, že právě stojím tváří tvář smrti. Hořkosladká chvilka, která mě na okamžik ovládla, však zmizela pod vlnou reality, kterou jsem začínala pomalu chápat až nyní. Na zemi jsem totiž spatřila jen nepatrnou přítomnost kudrnatých vlasů, které ještě před chvilkou zdobily mojí hlavu. Za okamžik ale zmizely pod těžkým kopytem démona, který svou přítomnosti naznačoval, že se blíží můj konec. Jestli jsem jen trošku doufala, že tohle všechno přežiju, teď jsem si uvědomila, jak moc jsem se mýlila. Vzduch byl cítit po železe a chuť kovu jsem cítila i v ústech pokaždé, když jsem se nadechla. Krev byla všudypřítomná - v mém hrdle, na mém oblečení a bohužel zastihla i další nesmrtelné. Aurela jsem si všimla, až když jsem se pozorně rozhlédla podruhé a otevřela tak naplno svoje těžká víčka způsobená bojem. Na zádech, kde se ještě před chvílí napínalo jeho zlaté křídlo, zbyla jen krvavá díra, připomínající kráter jedné z planet nekonečného Nebe.

    I když jsem stále byla na živu, věděla jsem, že musím naposledy ve svém životě bojovat ze všech sil. Byla jsem immundus - míšenec. Nečistá, zneuznaná, ta, která se neměla narodit. Už od narození a mého zplození bylo předurčeno, že zemřu. Že můj život nebude šťastný. Nenaplněný.

    Ale opak byl pravdou a já si až v tomto okamžiku před smrtí uvědomila, jaké jsem nakonec měla štěstí. Sice zemřu mladá, i když jsem nesmrtelná a můj život měl být tak předurčen k tomu, aby utíkal pomaleji. Ale vlivem nynějších skutečností, osud rozhodl o opaku. Bojovala jsem a svým způsobem jsem vyhrála. Vyhrála jsem nad řečmi všech pradávných pověr a získala tak život, o kterém se mi ani nesnilo.

    Vzduchem najednou zasvištěla křídla. Ale byl to tak rychlý pohyb, že jsem si všimla jen nepatrné čmouhy, která mohla patřit jen jedné bytosti. Svělonoši, Jitřence, chcete-li - Luciferovi. Synovi ďábla a samotného Satana, jak ho zná asi většina z nás. V duchu jsem prosila Boha nebo snad i vládce pekel, aby alespoň on přežil. Aby ho temnota ochránila.

    Záleželo mi na něm, stejně jako na Aurelovi. Ale přežil to vůbec? Dokáže žít bez křídla? Křídla pro něj byla hrdost, kterou jako anděl oplýval. Žít bez nich? To by snad opravdu raději svůj život dobrovolně ukončil a vešel do zatracení, které mu nenáleželo.

    Lucifer rozmáchl svou mohutnou a svalnatou paží, ve které pevně svíral nebeské kopí. I z dálky jsem viděla, jak mu při usilovném stisku zbraně zbělaly klouby na prstech. Jako nositeli temnoty bylo pro něho držení této zbraně, které pocházelo z nebes, takřka smrtelné. Ale v tento okamžik šlo o hodně a přinejmenším o holý život. A on byl navíc potomek Satana, který oplýval železnou vůlí. Věřila jsem, že to nakonec zvládne.

    Zbystřila jsem své smysly a spatřila jsem Lucifera, tentokrát více detailněji. Jeho polodlouhé a černé vlasy splývaly společně s křídly v barvě černočerné tmy. V očích se mu střídal vztek, rozhodnost a únava. Urputnou silou se snažil překvapit démona, který žil v tom přesvědčení, že jsem zbyla jen já. Stella - bastard, který vznikl ze spojení démona a archanděla. Ta, které bylo přisouzeno, že zahubí každého v celém vesmíru.

    Ale každá bytost, ať už člověk, nesmrtelný či hříšník, měl přeci právo změnit svůj osud. Nebo se alespoň o to pokusit. Vždyť nejen lidé, ale i nebeské bytosti mohou uniknout ze spárů toho, co jim bylo předurčeno. Přepsat řádky v předem napsané knize, které se říká osud. Po těle mi najednou přeběhl všudypřítomný mráz a já na vlastní kůži začala cítit, že písma, slova, ale i věty se začaly nelítostivě vpalovat do kůže.

    Lehce jsem zvedla hlavu a pokusila jsem na něj Lucifera křiknout. Z mých úst ale unikl jakýsi povzdech, který se změnil v zaskřípění hlasu. Jako kdyby moje plíce neměly kyslík. Nesrozumitelný skřek se tu chvíli vystřídal s přívalem kašle a krve. Ostrá bolest na břiše, kterou jsem si přidržela dlaní, mě vrátila do přítomnosti. Jako kdybych jí mohla vyléčit jen pouhým dotekem ruky. Na to byl skvělý ale Aurel. Vesmírný léčitel. Medicus. Ale ten byl teď nejspíše mrtvý.

    V připomínce na něj jsem jen rozhořčeně zaskřípala zuby a snažila se zahnat slzy, které se draly na povrch až z hlubin mé duše. Jestli měl být někdo mrtvý tak já...

    I když jsem se nemohla pohnout a pomoci tak Luciferovi, snažila jsem se alespoň sledovat situaci zpovzdálí. Sice mě mé tělo neposlouchalo, ale uvědomila jsem si, že v ruce stále držím zlatavé pírko, která mi věnoval můj nebeský přítel. Jako jeden z hlavních andělů - Mediků, vlastnil zázračná a neobyčejná křídla. I když začínal jako obyčejná nebeská bytost, dokázal se vypracovat opravdu až do vedoucí pozice andělů, kteří mají dar léčit. A nesčetněkrát jsem byla přítomna tomu, že pro to opravdu hodně obětoval. Dá se říct, že skoro celý život, jestli víte, jak to myslím...

    Byl to anděl s nesmírně laskavou duší schopnou pomoci každému, kdo to potřeboval.

    Zašeptala jsem nesrozumitelné jednoduché zaklínadlo a zlaté pírko v mé dni se nepatrně zachvělo. Po chvilce z něho začala vyzařovat nesmírná záře, která rozjasnila okolí. Démon, který byl doteď zaměstnaný bojem se Světlonošem, obrátil svůj zrak ke mě. Na Luciferově tváři se mihlo překvapení a zároveň i strach, protože i když to nikdy nevyslovil nahlas věděla jsem, že mu na mě záleží.

    Ztěžka jsem polkla. S kovovou chutí v ústech, jsem pocítila vzrůstající strach. Ale ne o sebe, ale o Lucifera a o celé nebeské bytí. Plná odhodlání jsem stiskla zářící aureolo pírko ještě pevněji v dlani, připravená zamumlat poslední slova kouzla.

    Zaměstnaná kouzelnou formulí, jsem koutkem oka zahlédla, jak se rozzuřený démon přibližuje, aby dokončil to, co před pár hodinami započal. Lucifer využil okamžiku překvapení a zaútočil na démona kopím, které svíral v ruce. Všimla jsem si nepatrné páry z jeho rukou, které doprovázel Luciferův zkřivený úsměv. Nebeská zbraň začala v rukou temné bytosti reagovat - jeho ruce byly zraněné, poleptané jako od kyseliny. To mu ale nebránilo usadit démonovi smrtelný úder.

    Nepatrně zvedl svá majestátní křídla, která tiše roztáhl, aby si ho démon nevšiml a vyrazil směrem ke mě. Démon už byl skoro u svého cíle a já jsem tak zaslechla jeho rozzuřené vrčení a prohnilý dech, které upozorňoval na to, že je ode mě přítomen jen pár kroků. Už se natahoval, ale Světlonoš se napřáhl a zasáhl mu ránu nebeským kopím. Démon mocně zařval, z úst mu vyšla pára s příměsí černé krve. Zavládlo ticho.

    Tvor spadl za zem s mocným rámusem. Pod jeho tělem se tak vytvořila velká a hluboká stopa, země zaúpěla a rozpadla se pod ním na tisíce kousíčků.

    Lucifer, který měl ještě před okamžikem ve tváři bojovnou odhodlanost, odhodil kopí a spěchal ke mě. Jeho výraz ze změnil z nebojácného na něžný, když na mě pohlédl. Rána na břiše se zvětšovala, ale to mi nebránilo v tom natáhnout k němu ruku a pokusit se vstát. Nebyla jsem dokonalá, ale jestli jsem v něčem vynikala, tak to rozhodně v odhodlání a pevné vůli. Nikdy jsem se nevzdala a nehodlala jsem s tím začít ani teď.

    „Ach, Stello." Pošeptal Lucifer a přispěchal ke mě. Jeho mohutné paže mě vzaly do náruče jako právě narozené dítě a podíval se na mou ránu. „Musíme ihned ke Svatému prameni."

    Svatý pramen bylo označení pro místo, kde tekla pradávná voda, která se objevila během velké války mezi démony a anděli. ŘÍkalo se, že vznikla ze slz nebeských bytostí, které oplakávaly padlé První války. Na nebesích jí moc nezbývalo, ale měla zázračnou schopnost - vyléčit i ta nejsmrtelnější zranění. Protože jediné, co pomáhá léčit zármutek, jsou slzy.

    „Víš přeci, že Svatý pramen je příliš daleko." Odpověděla jsem. Byla to pravda. Nacházeli jsme sice na půdě andělů, ale ono místo bylo ještě pár mil daleko. Navíc jsme nevěděli, jestli ještě existují. Protože ho hojně využívali i naši nepřátelé. Pramen byl sice zázračný, ale musela do něho stoupit bytost s dobrým úmyslem. A to démoni, kteří proti nám stáli rozhodně nebyli.

    Zároveň se ale nemohlo stát, že by jste tam šli vyléčit sami sebe. Když jste ale měli i přes to všechno to pokušení zakusit, Svatý pramen se před světem navždycky uzavřel. Jeho přítomnost tak prozrazovaly už jen čisté lilie, které vykvetly ihned poté, když pramen navždy přestal téct.

    Lucifer mě stále něžně držel v náručí, ale zničehonic klekl na jedno koleno. Z jeho úst se prodral nelidsky ohlušující řev. Než jsem vypadla z jeho náručí, všimla jsem si, jak se mu bolestí napjala žíla na krku, které zdobilo černé tetování. Po očku jsem si všimla démona, který z posledních sil vzal do rukou nebeské kopí a vrhl ho na Světlonoše.

    Poté vydechl naposledy a rozpadl se.

    ,,Panebože, Lucifere!" zařvala jsem a začala jsem se k němu plazit. Jeho velké, černé oči se na mě zasmály a on se sarkasmem odplivl pekelnou odpověď: ,,S Bohem na mě nechoď, Stello. To bude moje smrt." Uchechtl se a rty se mu bolestí zvlnily do jedné přísné linky. Tento druh humoru bylo to jediné, co jsem nemohla Světlonošovi upřít. Oplýval jím i teď, když byl těžce raněný.

    V tu chvíli jsem si uvědomila, co držím stále v ruce. Aurelovo pírko, které zářilo, i když už jen lehounce. V hlavě se mi začal rodit plán. Sice mělo pírko velkou a léčitelskou moc, ale bylo určené jen pro jednu bytost. Věděla jsem, že ho věnuji Luciferovi. Pro budoucnost nebe a pekla přeci jen hrál důležitější roli než já. Moje úloha v tomto světe se již naplnila. Moje kniha začala vyprávět poslední kapitolu.

    Zašeptala jsem lehounce kouzelná slůvka pírku do dlaně, stejně lehce, jako když držíte v rukou chromého ptáčka a to se opět jasněji rozzářilo. Lucifer zakašlal, otevřel jedno oko a v tváři se mu mihl okamžik překvapení. Věděla jsem, že se mi bude snažit zabránit pírko použít na něj, když jsem sama byla zraněná. Tentokrát jsem byla ale rychlejší než on.

    Přiložila jsem hbitě léčitelský artefakt k jeho ráně a zakřičela jsem silně z posledních sil: „Luceo!" Pírko se rozzářilo ještě více a z jeho smrtelně ušetřené rány démonem, se začala lehce tvořit pára. Světlonoš zavil bolestí, zaskřípal zubama a dotkl se místa, kde už po ráně nezbyla ani stopa. Připomínkou po ráně byla jen krvavá látka, která kopírovala hrot kopí. Samotné pírko pak splynulo s těžkým vzduchem prosyceným smrtí. Poté shořelo stejně, jako bájný fénix.

    Aurel byla nezkažená andělská duše - dokázal léčit i po smrti.

    V duchu jsem mu poděkovala.

    Věděla jsem, že teď už mohu odejít. Aurela jsem sice zachránit nedokázala, ale alespoň Lucifer bude žít. S tím vědomím jsem cítila, že mi pomalu docházejí síly. Můj čas nadešel.

    ,,Stello, Stello!" Zařval se zoufalstvím Lucifer a vzal mě opět do náruče. Zároveň jsem cítila i teplý dech na svých rtech, když mě letmo políbil na koutky úst.

    Tušila jsem, že ke mě něco cítí, ale ještě jsem nezažila, aby projevil své city tak naplno.

    „Tak přeci jen nejsem bastard tvého otce?" Zasmála jsem se lehce a on odvrátil se studem hlavu.

    Nevěděla jsem, že konec může být tak hořkosladký. Ale byl bolavý, to bezesporu.