II - Slzy jednoho archanděla
MINULOST
Místností byl slyšel křik, který se nesl chodbami celé citadely. Nářek patřil archandělovi, ženě, která se právě na svět chystala přivést nový život. Bytost, která ještě nespatřila světlo světa a stále přebývala v matčině lůně, měla po staletích společně se svým životem přinést i proroctví. Jednalo se ale o věštbu, která měla poznamenat nejen svatá nebesa, ale i obyvatele pekla.
Protože se svět měl po staletích připravit na immundua. Na křížence, na zneuznaného.
Na zplozence Nebe a Pekla.
Dvě osoby s kápí barvy písčité duny přistoupili k archandělovi blíže. Jedna z nich, mladá novicka, přikrádala k čelu rodičky mokrý lněný hadřík s příměsí bylin. Zbloudilé kapky lehce stékaly naříkající po spáncích a zanechávaly po sobě tak nepravidelné cestičky. Druhá, o pár století starší, pronášela uklidňující zaříkadla. Tušila, že se blíží archandělův konec, ale jako zodpovědná lékařka a matka věděla, že musí ženě splnit poslední přání. A to zachránit její dítě. Pro svého syna by bez váhání udělala totéž. Ten ale teď spokojeně dřímal v malé, vyřezávané kolébce a o myšlenkách své matky vůbec neměl zdání. Jediné, co ho zajímalo, byl malý dřevěný koník, který buclatými prstíčky držel v dlani.
„Avo, zatlač. Ještě naposledy!" zakřičela polohlasem Cecile. Ty dvě byly nejlepší přítelkyně už od počátku věků. A i když se Cecile, teď už zkušená medička, narodila do rodiny andělů léčitelů, Ava byla její spřízněná duše. A myslela na to i teď, před koncem jejího života. Ztěžkla polkla, aby zahnala slzy, které se jí hnaly do očí. Hlavou se jí hemžily vzpomínky na společně strávené okamžiky, které prožila se svou přítelkyní. Vzpomínky však mizely společně s tíhou okamžiku smísené s realitou.
Rodička poslechla jednoduchý příkaz a naposledy z plných sil zatlačila. Věděla, že když zplodí dítě s králem pekla, bude to znamenat její konec. Ale milovala ho a chtěla být za každou cenu s ním. Okolnosti jim to však nepřály a oni tak nemohli prolomit nepřízeň osudu. V posledních myšlenkách tak myslela na něj. On, na kterém seděl osud temna a Pekla, musel převzít otěže po svém otci, který zemřel krátce po naplnění věštby. Nemohla mu to proto mít za zlé, když společné plány, které spolu tak dlouho budovali, přišli vniveč. Sama věděla, co to znamená, když neuposlechne zákony, které byly jasně dané. Před nimi nešlo utéct ani se schovat. Jen je příjmout s polnou zodpovědností.
A i když už nebylo cesty zpět, nelitovala svého rozhodnutí. Své dítě sice nikdy neuvidí vyrůstat, ale nedokázala si představit, že by si ho nechala vzít. Vždyť cítila, jak v ní malý život roste. Jak už se ten malý uzlíček, který v jejím lůně nechal vzejít, spojil s její bytostí.
Pro ní byla ta křehká duše, kterou právě přiváděla na svět, důkazem něčeho velkého.
Za pár okamžiků již starší z novicek držela v náručí malý uzlíček. Ve lněném plédu vykukovaly jen malé chomáčky blonďatých vlásků, které se kroutily okolo čelíčka. Červené buclaté rtíky se pokoušely nasát čerstvý vzduch, který tento svět nebízel. Ava pohlédla na malou bytost v přítelčině náručí a na tváři se jí mihnul láskyplný úsměv. Dokázala to. Důkaz její lásky a síly bude žít.
Myslela si ale, že se její dítě narodí jako netvor s rohy a kopyty, protože dávné báje a staré rukopisy tomu tak nasvědčovaly. Podle knih byli kříženci odporní tvorové, kteří byli znetvořeni hříchem, který na něm spáchali jeho zploditelé. S immundus se nejčastěji strašili malí andělé, kteří neposlouchali své rodiče.
Ava si ale až nyní uvědomila, že opak byl pravdou. Dívala se na to nejkrásnější stvoření na celém světě - na buclatou tvářičku s andělskými vlasy. Tento nový život přeci nemohl nosit tak špatné proroctví. Nebo ano? Co by tak řekli ostatní obyvatelé citadely, kdyby dítě spatřili? Otázky se jí honily hlavou, jedna za druhou, ale ani ona na ně neznala odpověď.
„Je to dívka, Avo." zašeptala s příměsí radostí a smutku v hlase Cecile a položila archandělovi uzlíček na hruď. Malý tvoreček se okamžitě přisál matce k prsu a měl se čile k životu.
Prvorodička se i přes slzy v očích zadívala na dítě. Míšence vždy prozradil jeden charakteristický rys - a to anomálie v barvě duhovek. Zatímco andělé měli modré oči a démoni a tvorové pekla tmavé, immundus se lišil tím, že měl od každého trochu. Malá holčička, která právě teď spatřila světlo světa, měla pravé oko tmavé, zatímco to druhé bylo tak modré, že připomínalo rozkvetlé pomněnky. Heterochromie byla pravivým důkazem těchto ojedinělých bytostí a nešlo si je tak s ničím splést.
Bylo to to nejkrásnější, co kdy viděla. Svou dceru. Jestli to bylo to poslední, co měla ve svém životě spatřit, nemohla být vděčnější.
Malá holčička znenadání přestala sát a podívala se na matku. V jejích očích se odrážela láska, kterou jen dítě k matce může být. Mladá novicka stále přikládala léčivé obklady na archandělčino čelo a stírala jí tak lehce studený pot, který jí začal třást celým tělem.
Ucítila vzdálenou náruč Sussura, Božského našeptávače, který jí už pomalu volal k sobě. Jako lovec, který láká bezbrannou a zkřehlou laň.
Lehce své malé dceři úsměv oplatila a políbila jí na tvář. Potichu něco k jejímu malému obličeji zašeptala a oči se jí znenadání zavřely. Cecile k ní rychle přistoupila, odsunula mladou novičku od archanděla a vzala její těžkou a studenou ruku do svých. Andělka na chvilku oči zase otevřela, jako kdyby to byl nadlidský úkol a podívala se na svou přítelkyni.
„Stella. Chci, aby se jmenovala Stella. Jako stéblo trávy, které se bude ohýbat vlivem svého osudu, ale přesto se nezlomí. Moje krásná, silná holčička."
S vysloveným přáním jí hlava odevzdaně spadla na polštář a zavřela tak naposledy oči. Cecile se začaly koulet slané slzy po tvářích, zaštkala, ale stále pevně držela bezvládnou ruku přítelkyně.
Věděla, že jestli byla Ava čistá duše, přijme jí Božský Našeptávač k sobě a ona tak dojde naplnění a klidu. Nebylo totiž nic horšího, než spadnout do zapomění na místo, které si říkalo Errantes. Prostor, který nepřísluší ani Nebi ani Peklu. Říše zapomenutých a zbloudilých duší, které tu bloudí po věky věků.
Proto, když cítila, že její přítelkyně vydechla naposledy, rozhostil se v její duši všudypřítomný mír a klid.
Ona, která byla se svou přítelkyní teď, v posledních minutách jejího života.
Dvě osoby s kápí barvy písčité duny přistoupili k archandělovi blíže. Jedna z nich, mladá novicka, přikrádala k čelu rodičky mokrý lněný hadřík s příměsí bylin. Zbloudilé kapky lehce stékaly naříkající po spáncích a zanechávaly po sobě tak nepravidelné cestičky. Druhá, o pár století starší, pronášela uklidňující zaříkadla. Tušila, že se blíží archandělův konec, ale jako zodpovědná lékařka a matka věděla, že musí ženě splnit poslední přání. A to zachránit její dítě. Pro svého syna by bez váhání udělala totéž. Ten ale teď spokojeně dřímal v malé, vyřezávané kolébce a o myšlenkách své matky vůbec neměl zdání. Jediné, co ho zajímalo, byl malý dřevěný koník, který buclatými prstíčky držel v dlani.
„Avo, zatlač. Ještě naposledy!" zakřičela polohlasem Cecile. Ty dvě byly nejlepší přítelkyně už od počátku věků. A i když se Cecile, teď už zkušená medička, narodila do rodiny andělů léčitelů, Ava byla její spřízněná duše. A myslela na to i teď, před koncem jejího života. Ztěžkla polkla, aby zahnala slzy, které se jí hnaly do očí. Hlavou se jí hemžily vzpomínky na společně strávené okamžiky, které prožila se svou přítelkyní. Vzpomínky však mizely společně s tíhou okamžiku smísené s realitou.
Rodička poslechla jednoduchý příkaz a naposledy z plných sil zatlačila. Věděla, že když zplodí dítě s králem pekla, bude to znamenat její konec. Ale milovala ho a chtěla být za každou cenu s ním. Okolnosti jim to však nepřály a oni tak nemohli prolomit nepřízeň osudu. V posledních myšlenkách tak myslela na něj. On, na kterém seděl osud temna a Pekla, musel převzít otěže po svém otci, který zemřel krátce po naplnění věštby. Nemohla mu to proto mít za zlé, když společné plány, které spolu tak dlouho budovali, přišli vniveč. Sama věděla, co to znamená, když neuposlechne zákony, které byly jasně dané. Před nimi nešlo utéct ani se schovat. Jen je příjmout s polnou zodpovědností.
A i když už nebylo cesty zpět, nelitovala svého rozhodnutí. Své dítě sice nikdy neuvidí vyrůstat, ale nedokázala si představit, že by si ho nechala vzít. Vždyť cítila, jak v ní malý život roste. Jak už se ten malý uzlíček, který v jejím lůně nechal vzejít, spojil s její bytostí.
Pro ní byla ta křehká duše, kterou právě přiváděla na svět, důkazem něčeho velkého.
Za pár okamžiků již starší z novicek držela v náručí malý uzlíček. Ve lněném plédu vykukovaly jen malé chomáčky blonďatých vlásků, které se kroutily okolo čelíčka. Červené buclaté rtíky se pokoušely nasát čerstvý vzduch, který tento svět nebízel. Ava pohlédla na malou bytost v přítelčině náručí a na tváři se jí mihnul láskyplný úsměv. Dokázala to. Důkaz její lásky a síly bude žít.
Myslela si ale, že se její dítě narodí jako netvor s rohy a kopyty, protože dávné báje a staré rukopisy tomu tak nasvědčovaly. Podle knih byli kříženci odporní tvorové, kteří byli znetvořeni hříchem, který na něm spáchali jeho zploditelé. S immundus se nejčastěji strašili malí andělé, kteří neposlouchali své rodiče.
Ava si ale až nyní uvědomila, že opak byl pravdou. Dívala se na to nejkrásnější stvoření na celém světě - na buclatou tvářičku s andělskými vlasy. Tento nový život přeci nemohl nosit tak špatné proroctví. Nebo ano? Co by tak řekli ostatní obyvatelé citadely, kdyby dítě spatřili? Otázky se jí honily hlavou, jedna za druhou, ale ani ona na ně neznala odpověď.
„Je to dívka, Avo." zašeptala s příměsí radostí a smutku v hlase Cecile a položila archandělovi uzlíček na hruď. Malý tvoreček se okamžitě přisál matce k prsu a měl se čile k životu.
Prvorodička se i přes slzy v očích zadívala na dítě. Míšence vždy prozradil jeden charakteristický rys - a to anomálie v barvě duhovek. Zatímco andělé měli modré oči a démoni a tvorové pekla tmavé, immundus se lišil tím, že měl od každého trochu. Malá holčička, která právě teď spatřila světlo světa, měla pravé oko tmavé, zatímco to druhé bylo tak modré, že připomínalo rozkvetlé pomněnky. Heterochromie byla pravivým důkazem těchto ojedinělých bytostí a nešlo si je tak s ničím splést.
Bylo to to nejkrásnější, co kdy viděla. Svou dceru. Jestli to bylo to poslední, co měla ve svém životě spatřit, nemohla být vděčnější.
Malá holčička znenadání přestala sát a podívala se na matku. V jejích očích se odrážela láska, kterou jen dítě k matce může být. Mladá novicka stále přikládala léčivé obklady na archandělčino čelo a stírala jí tak lehce studený pot, který jí začal třást celým tělem.
Ucítila vzdálenou náruč Sussura, Božského našeptávače, který jí už pomalu volal k sobě. Jako lovec, který láká bezbrannou a zkřehlou laň.
Lehce své malé dceři úsměv oplatila a políbila jí na tvář. Potichu něco k jejímu malému obličeji zašeptala a oči se jí znenadání zavřely. Cecile k ní rychle přistoupila, odsunula mladou novičku od archanděla a vzala její těžkou a studenou ruku do svých. Andělka na chvilku oči zase otevřela, jako kdyby to byl nadlidský úkol a podívala se na svou přítelkyni.
„Stella. Chci, aby se jmenovala Stella. Jako stéblo trávy, které se bude ohýbat vlivem svého osudu, ale přesto se nezlomí. Moje krásná, silná holčička."
S vysloveným přáním jí hlava odevzdaně spadla na polštář a zavřela tak naposledy oči. Cecile se začaly koulet slané slzy po tvářích, zaštkala, ale stále pevně držela bezvládnou ruku přítelkyně.
Věděla, že jestli byla Ava čistá duše, přijme jí Božský Našeptávač k sobě a ona tak dojde naplnění a klidu. Nebylo totiž nic horšího, než spadnout do zapomění na místo, které si říkalo Errantes. Prostor, který nepřísluší ani Nebi ani Peklu. Říše zapomenutých a zbloudilých duší, které tu bloudí po věky věků.
Proto, když cítila, že její přítelkyně vydechla naposledy, rozhostil se v její duši všudypřítomný mír a klid.
Ona, která byla se svou přítelkyní teď, v posledních minutách jejího života.
Uchopila tak její ruce do svých dlaní a pronesla tichou modlitbu. Ava, jedna ze tří vládců citadely a služebnice Sussura, zemřela. Cecile na prázdno polkla a doufala, že její přítelkyně tak nalezne klid.
Komentáře
Okomentovat